O řidičích, bagrech a mediaci..

Jsou dny, kdy "je něco ve vzduchu" a pak "se dějou věci". Obvykle se to házívá na skvrny na Slunci nebo třeba na úplněk. Jako včera. Jela jsem z nádraží Nádražní ulicí a v nejužším místě potkala autobus. Byl objektivně větší, tak jsem zajela ke kraji silnice už trochu zúžené probíhající stavbou a čekala, až se autobus protáhne kolem. Můj postup, který se mi jevil jako logický a dokonce vstřícný, ovšem řidič naproti nedocenil, což jsem pochopila, když se nic nedělo a já nemohla pokračovat. Vzhlédla jsem v tu chvíli ještě s úsměvem k muži za volantem, ale úsměv rychle ztuhnul, když jsem mu začala odezírat ze rtů a gest. Stáhla jsem okýnko, abych zjistila, o co jde, a z obsahu mezi nadávkami jsem pochopila, že pán má zpoždění, které tím, že jsem se objevila na scéně, neúnosně narostlo, že jsem úplně mimo, když to nechápu, a že bych měla zmizet z povrchu, a to hned teď. Zaskočilo mě to, s ohledem na své aktuální rozpoložení jsem v tu chvíli potřebovala o dost jemnější zacházení, tak jsem mu důrazně řekla, že oukej, ale že se to dá vyjádřit slušně. Řval dál a přitom mi tykal, což mě štvalo, protože s hulvátem jeho formátu bych husy nepásla. Potřebovala jsem se za sebe postavit, takže jsem, ještě než jsem couvla, chtěla aspoň gestem dát najevo, že takhle ne. V tomhle směru jsem nakonec selhala, místo prostředníčku mi nepochopitelně vystřelil palec. Zasmála jsem se své neschopnosti dát průchod agresi a konečně vjela do staveniště. Za chvíli stál v cestě pro změnu bagr. Zastavila jsem a čekala, až udělá, co potřebuje, a pustí mě a přemýšlela si nad situací s autobusem. Bagr couval mým směrem, což mě nevzrušovalo, bagristi jsou obvykle profíci, na internetu jsem viděla jsem pár videí dokumentujících jejich často bezmála hodinářsky přesnou práci. Ale tenhle byl najednou hodně blízko, nebrzdil a než jsem se probrala a zatroubila, rozříznul mi blatník. Bylo krásně zaděláno na další přestřelku, ale pan bagrista vyskočil z kabinky, ukázkově se chytnul za hlavu, usmál se na mě, přeptal se, jestli jsem v pořádku a ujistil mě, že idiot je on a že to vyřešíme. Vyřešili jsme.

Pointa toho všeho je, že situace mohou být nepřehledné. Někdy se zdá, že děláme to nejlepší možné, a přesto se druhým nezavděčíme. Často vůbec netušíme, co se v nich právě děje, a většinou nám to oni neřeknou nebo mluví o něčem jiném nebo řeknou moc nebo ne včas – prostě se s nimi často nepotkáme. A zdá se nám, že to napětí, které se z toho může narodit, není namístě, že konflikty jsou zbytečné a nespravedlivé. A někdy se dokonce stane, že nás může něco převálcovat, i když zrovna stojíme na místě. Pak se může hodit prostředník, který vám to pomůže rozplést tak, abyste vy i ten za druhým volantem mohli pokračovat v jízdě životem s čistou hlavou.